Prejavuje sa ako neobjektívna, zaujatá preferencia. Niečo "chce", a je odpoveďou na otázku prečo sa snažíme prežiť?
Prežitie nevyhnutne vyžaduje správne rozhodovanie. Sme však "posadnutí" rozhodovaním:
- prečo sa obliekame v súlade s módnym štandardom našej "úrovne"
- prečo riešime sociálnu hierarchiu a často sa aj snažíme dostať "vyššie"
- ako sa správame v dave a v rôzne veľkých sociálnych skupinách
Skúsme urobiť myšlienkový experiment: predstavme si, že by sme boli úplne pozbavení ega. Ako by sme žili? Bol by to zrejme život bez preferencie. Teda - nevyhľadávali by sme módu, nevarili by sme si, celkovo by sme sa nesnažili v ničom zlepšovať, iba nevedomky k pravidelnému prežívaniu, napr. k zháňaiu potravy. Nemali by sme preferenciu voľby nášho bývania, voľby nábytku, auta, veľkého platu, atď. Utópia? Samozrejme, že nie.
Chodili by sme buď v handrách, alebo úplne nahí, a asi by sme páchli. Ak však aj snaha o prežitie ("pud sebazáchovy") je preferenciou, tak výmazom ega = preferencie, by sme asi stratili aj pud sebazáchovy. Z toho vyplýva, že ego je
užitočná vec - vzniklo predsa evolúciou a vydržalo to dodnes...
Ego sa pravdepodobne formovalo v rámci evolúcie ako užitočný nástroj, ako "poradca" preferencie. Individuálne ego ako individuálna implementácia stratégie prežitia. A každá taká individuálna stratégia prežitia, ktorá sa dá rozobrať do detailných a malých, nepodstatných rozhodnutí, definuje osobnosť človeka - ako takú.
Tým, ako sa ovládame, ako spolu komunikujeme, čo máme oblečené a čo "normálne" robíme, prezentujeme túto "osobnosť". A pri premýšľaní o sebe, vnímaním seba, sa odrazu meníme na tvorcov, a bez priznania si seba dotvárame fantáziou. Obhajujeme svoje konanie, vysvetľujeme ho v spletitých modeloch abstraktnej skutočnosti. Robíme sa lepšími, než sme, robíme sa dôležitejšími, než sme.
A tak naše "ego" - teraz už ako naša vlastná, platónska, predstava o sebe - je etalónom nášho života, ten druhý koniec naproti realite. Tieto dve skutočnosti, realita a naša predstava o nej, umožňujú nám spraviť rozdiel týchto realít. Naše preferencie nás tak možno ťahajú v smere zmenšovania tohto rozdielu, a nemusíme o tom vedieť.
Tým, že o tom nevieme, v nás budí odmietanie - kto by predsa pripustil, že človek nie je pánom svojho myslenia? Že vedomie človeka je obmedzené, a mnoho vecí, čo človek sám robí, sú mu ukryté? Navonok sa nejak chováme, ale nechceme
si pripustiť, že je to v skutočnosti inak. Vystríhame sa pravde, hráme hry. Tento efekt sa prejavuje napríklad:
- konfirmačným biasom,
- epistemickou aroganciou
- či averziou ku strate.
Snáď aj tieto "biasy" patria k tej zvláštnej stratégii prežitia?
1 komentár :
Otázkou je, co je podstata člověka pokud se odstraní ego a člověk ztratí preference. Vzhledem k tomu, že jediná důležitá věc, která řídí motivaci všech je snaha být štastný, pak se na tento stav ztráty osobních preferencí dá nahlédnout, jaký bude vztah tohoto člověka k ostatním lidem.
1) Může ostatním začít škodit. To je nepravděpodobné, protože někdo takový nemá preference a snaha někoho poškodit je už preferencí.
2) Může ostatní naprosto ignorovat. To je varianta, pak takový člověk by se choval naprosto náhodně, asi by někde spadl se srázu, vyhladověl by, nebo by možná rovnou spontánně zemřel. To v případě, že třeba dýchání je polovědomá a ne úplně automatická činnost. Když se já = člověk se egeme zkusím udusit, nejde to, protože po chvíli se stejně nadechnu, ale člověk bez ega vlastně neví, jestli se má nadechnout, protože nemá preferenci, že život je víc než smrt.
3) Může ostatním pomáhat. Určitě by to dělal efektivně, protože by neměl vůbec osobní požadavek na odpočinek. Zároveň se vlastně těžko hodnotí, co je pomoc. Pokud někomu zachráním život, je to pomoc? Pokud ten zachráněný je špatný člověk, uzdraví se a potom dál bude páchat zlo, možná by bylo lepší ho nechat zemřít. Hodnocení, co je pomoc a co ne se bezpečně dá udělat jenom pokud se dostaneme nad rámec času a to je těžké :-)
Pokud to vnímám tak, že schopnost prožívat štěstí končí smrtí - a v sekulární filozofii je toto validní předpoklad, tak potom je ideální strategie nechat si z ega ty součásti, které mi umožní delší dobu a radostněji žít a odstranit ty, které mi škodí. Ego je komplexní jev, takže by mělo jít nevýhodné předsudk a další zkratky odstranit a pokračovat jenom s pudem sebezáchovy a ostatními nezbytnými vlastnostmi. Nicméně, vzhledem k tomu, že předsudek je podvědomá věc, a stojí mě méně úsilí než pomocí kognitivních schopností vyhodnotit situaci, potom je otázka, jestli se investice do odstraňování předsudků vyplatí, nebo ne. Jestli není lepší žít s nimi, když nakonec po jejich odstranění budeme lepší stav zažívat pouze na omezenou dobu.
Zverejnenie komentára